Johanes | Stržen proudem 4. část

Prostě jsem si řekl, že to risknu a rozjel jsem se. Jel jsem asi půl hodiny, a to na plno. Už jsem byl úplně vyčerpaný. Říkal jsem si:                                                                                                                                                                     "Už bych tam přeci měl být."                                                                                                                                      V tom mě napadla příšerná myšlenka:                                                                                                                           "A co když jsem vybral špatný směr?"                                                                                                                   Propadl jsem depresi. Voda už mi docházela. V láhvi zbylo posledního čtvrt litru. Seděl jsem na loďce a utápěl se ve strašných myšlenkách. Ztratil jsem pojem o čase. Najednou jsem s hrůzou zjistil, že se začíná smrákat a co hůř, začínají se směrem ke mně táhnout černá mračna, zřejmě bouřková. Došlo mi, že noc budu muset strávit na šlapadle. Ta představa se mi vůbec nelíbila, ale co se dalo dělat. Byl jsem na pokraji zhroucení. Rozplakal jsem se a začal jsem křičet, i když jsem věděl, že to nebude mít valný výsledek. Setmělo se. Začalo být chladno a voda se začala bouřit. Nad hladinu vystupovaly bezmála metr a půl vysoké vlny, což není nic hrozného, ale s takovou chatrnou loďkou, jako bylo toto šlapadlo si i takto vysoké vlny pohrávaly docela bez problému. Choulil jsem se pod ručníkem a čekal, až se semnou loď převrátí. Čekal jsem už jen na smrt, protože jsem věděl, že jsem beznadějně ztracen v Atlantiku a že kdybych přežil tuto noc, stejně během několika dalších dní umřu žízní. V tu chvíli se rozpršelo.                                                                                                    "To mi ještě scházelo,"                                                                                                                                             říkal jsem si. V tom mě napadl geniální nápad. Otevřel jsem pet láhev a nastavil ji dešti. Voda v láhvi sice přibývala pomalu, ale přece jen. Přibližně za hodinu byla láhev konečně plná.                                                                                            "No jo, dva litry mi přece stačit nebudou."                                                                                                                   Ale v tom mě napadla další věc. Z igelitového sáčku jsem vyndal slávky, sáček jsem řádně vymyl deštěm, nechal ho napustit vodou a řádně jsem ho zavázal. Po té jsem nastavil otevřenou pusu dešti. Kupodivu jsem byl za chvíli napitý dosyta. Začalo svítat. Déšť pomalu přestával a mě se zlepšila nálada. I když jsem přes noc skoro nespal, cítil jsem se svěží a plný sil. Začal jsem šlapat novým směrem. Doufal jsem, že tam třeba bude pevnina. Slunce začalo žhnout a mě po probdělé noci začínaly docházet síly. Přes hlavu jsem si přehodil mokrý ručník. Měl jsem hrozný hlad. Proto jsem zkusil nahodit prut s mušlí na háčku, Ryba zabrala téměř okamžitě. Rychle jsem ji vytáhl. Byla to podlouhlá, ne moc vysoká ryba s modrým pruhem přes hřbet. Bylo mi jedno, do je to za rybu. Kapesním nožíkem jsem ji vykuchal, což se mi ani trochu nelíbilo, nicméně pokud jsem se chtěl najíst musel jsem to podstoupit. Nožem jsem odloupl kus masa zevnitř břicha a strčil si ho do pusy...

Dnes něco troch delšího. Pište, jak se vám povídka líbí...

Johanes